Šum v digitální fotografii je obecně považován za velký problém a je možno sledovat snahu velké části fotografující obce o jeho potlačování, mnohdy na úkor zachování detailní kresby v obraze. Patrná je také velká obava z používání vyšších hodnot ISO a tak mnohdy zbytečně vznikají rozmazané fotografie ať už vlivem nastavení nízkých hodnot ISO a z toho pramenící nutnosti fotografovat delším časem, nebo v důsledku přehnané snahy o potlačení šumu vyžehlením obrazu při následném postprocesu.
K největšímu ničení kresby vlivem silných algoritmů pro potlačení šumu přitom dochází v segmentu kompaktních fotoaparátů a mobilních telefonů a také při fotografování do formátu JPEG u digitálních zrcadlovek. Tedy tam, kde to většinou ani není na místě. Většina fotografií pořízených těmito přístroji se nedočká tisku na větší formát než 15 x 10 cm (to v lepším případě), častěji však zamíří pouze na monitory počítačů a v ještě větší míře na displeje mobilních zařízení. Zde jsou fotografie zobrazeny tak zmenšené, že případný šum, který obsahují, vůbec nemá šanci vyniknout a lidský zrak ho ani nezaznamená. Zato si u takových fotografií spolehlivě všimneme rozpatlané a neostré kresby.
Situace je jiná u profesionální produkce, která se dočká výtisků na velký formát. Zde je nutno rozlišovat mezi reportážní a dokumentaristickou fotografií a ostatní tvorbou. Zatímco u reportážní fotografie je primární obsah a divák automaticky přimhouří oko nad technickou kvalitou fotografie (šum je zde obecně akceptován), tak u dalších typů fotografie většinou šum ani vzniknout nemůže, protože prakticky vždy fotografujeme na nejnižší nativní ISO fotoaparátu. Ať už se jedná o módní a reklamní snímky, které se osvětlují soustavou zábleskových světel nebo o krajinářskou fotografii, kterou snímáme dlouhým časem ze stativu. Disciplínou, která většinu kombinuje popsané techniky, je pak svatební fotografie. Celý příspěvek
